Cestování

Do Rakouska aneb Dovolená po našem

Minulý rok touto dobou jsem šla spát celá natěšená na další den, kdy jsme měli odfrčet s naší bandou tentokrát ne na Island ale do Rakouska.

Měli jsme v plánu plánovat to rok dopředu, ale plán plánování nám nějak nevyšel a tak se plánovalo jen asi pár týdnů předem. 

Respektive ujal se toho jeden člověk, zatímco my ostatní jsme se hluboce styděli za to, že jsme se na to vykašlali a nechali to koňovi, protože ten má přece větší hlavu.

Já jsem se snažila svoje výčitky svědomí zabalit do takřka maminkovské péče, kdy jsem nám na cestu napekla tvarohové šátečky s povidly a obří sekanou, přidala k ní hořčici a kyselý okurky, chleba a hned jsem ze sebe měla míň blbej pocit.

 

V den odjezdu jsem z práce utekla o pár hodin dříve, abych urychlila balení a byla si jistá, že máme všechno a ještě něco na vrch.

Naházeli jsme do aut bagáž, stany a kola a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství.

 

Cíl: Zell am See

Náš první cíl bylo Zell am See, což jsme při nejlepší vůli nemohli stihnout. Stany jsme stavěli už po tmě v Třeboni, odkud to bylo do Rakouska ještě kus cesty. 

Brzy ráno už jsme byli zase na cestě a do Zell am See jsme dorazili taky nějak k večeru. 

Pro naše dovolenkování jsme si vybrali SeeCamp Zell am See a můžu Vám říct, že to byl ten nejparádnější kemp, jaký jsem kdy viděla. A že jsem jich viděla a zažila hodně!

SeeCamp Zell am See

Kemp byl přímo u jezera, nad kterým se tyčily štíty zasněžených hor.

Kolem jezera byla spousta vodních atrakcí, promenáda, restaurace, do kterých mělo třeba občerstvení v kempu, ve kterém jsem pracovala přes léto během vysoké, opravdu hodně daleko.

V areálu byl také malý obchůdek s potravinami, takže když jste ráno zjistili, že máte málo chleba, tak jste ušli 100 metrů a zase byl všeho dostatek. K dispozici byla čistá kuchyňka a prádelna i se sušičkou na prádlo za 1 euro. Na toaletách se nikdy nestalo, že byste čekali ve frontě, ale z čeho jsem byla vážně úplně nejvíc nadšená, byly koupelny.

Jednak byly absolutně čisté ve kteroukoliv část dne a jednak v nich byl neomezený přísun horké vody. 

Při ubytovávání totiž každý z nás dostal čipovou kartu, se kterou se dostal do budovy jen ten, kdo za ubytování skutečně zaplatil a díky této kartě jsme tam měli vařící vodu non stop.

Ale to pořád není všechno!

Beauty koutek v kempu? Proč ne!

V koupelně bylo obrovské zrcadlo přes celou stěnu a několik umyvadel. U každého umyvadla byla zásuvka na fén a byl tam i ten fén k zapůjčení. A představte si, že ho nikdo neukradl! Vážně.

Ovšem! Pokud jste chtěla mít na čištění zoubků a Vaše ranní a večerní rituály soukromí, byly tam i „beauty koutky“

Tak jsem si to pojmenovala já, ale byly to prostě kabinky s uzamykatelnými dvířky, velkým zrcadlem, umyvadlem a tekoucí vodou, poličkami, světlem, věšákem a elektrickou zásuvkou.

Nekecám, fakt!

Prostě pětihvězdičkový kemp. A protože jsem občas trubka, tak jsem Vám to nevyfotila.

Dost bylo o kempu, teď o tom, proč jsme tam jeli.

První den v Zell am See

Jak jste si asi všimli už v mém článku o Islandu, já a moji kamarádi jsme tak trochu dobrodruzi a vyznavači aktivní dovolené a vždycky, když plánujeme další dovolenou nebo jen společný víkend na kolech, tak vážně uvažuji o tom, že si vezmu ještě týden volna navíc na zotavení.

Do Rakouska jsme tedy nejeli válet si šunky k jezeru, ale projít se po Alpských hřebenech.

A procházet jsme se po nich začali hned následující den. Původní plán nebyl jít až úplně na vrchol, ale dát si na první horské boudě nějakou dobrou místní polévku a jít zase zpátky. 

Nebudeme to přehánět hned na začátku. Už dole od jezera jsme viděli, že na cestě, po které jsme se chystali vydat, jsou horské chaty celkem tři. Jedna byla někde v polovině „kopce“, druhá kousek pod ní a ta třetí byla až na samotném vrcholu a vedla k ní lanovka.

I přesto bylo vidět pár nadšenců, kteří se k vrcholu plahočili pěšky.

Někdo z naší bandy prohlásil něco v tom smyslu, že „…to musí bejt dobrý magoři, že se v tomhle vedru vlečou pěšky do takovýho krpálu.“

Někdo další přitakal a pak jsme vyrazili k té první chatě s vidinou výborné polévky před očima. 

Ze zdola od jezera ten kopec nevypadal tak prudce a chata nevypadala tak vysoko. Každopádně cestu jsme zvládli v pohodě, ale už jsme začínali mít docela hlad, takže když se před námi objevila ta první chata, zachvátila nás veliká radost, poněvadž jsme si vzali jen malou svačinku a ta po cestě zmizela.

Zavřeno. Hmm…

Cesta pokračuje...

K té druhé chatě to bylo blíž, než jít dolů, takže padlo rozhodnutí, že pokračujeme vzhůru k výškám. Kamarád, který začal tu story s polívkou, říkejme mu třeba Pepa, nás ujišťoval, že na té druhé chatě si určitě něco dáme. Ok.

Zavřeno. TO JAKO VÁŽNĚ??

Teď už to bylo blíž i k té chatě tyčící se úplně na vrcholu, než se vracet dolů, takže jsme statečně vyrazili vpřed. 

Myslím, že chudák Pepa se celou dobu modlil, aby nám tam dal někdo najíst.

Cestou nahoru jsem si vzpomněla na tu poznámku o magorech, co se v tomhle vedru vlečou do takovýho krpálu…

A pak začalo foukat a najednou nebylo vedro, ale strašná zima, která by asi nebyla tak hrozná, kdybychom nebyli úplně durch propocení. Od té doby jsem si nosila na výlety náhradní tričko.

Jídlo!!

Hurá! Měli otevřeno a měli skvělou bramboračku, po které se oblizuji ještě dnes. Jo a taky tam bylo slyšet obrovskou ránu, jako kdyby někomu spadl kámen ze srdce :-).

Zpátky už nám to šlo rychleji, a když jsme se vrátili do našeho luxury kempu, šli jsme se vykoupat do jezera. Studenější voda je asi jenom na tom Islandu. Každopádně ledová voda na namožené nožky nám zřejmě velmi pomohla v tom, že v noci nikoho nechytaly křeče do lýtek.

Den druhý: Kaprun

Druhý den se ukázalo, že po včerejším výstupu na dvoutisícovku jen zlehka cítím nohy a jinak jsem v pohodě. Mám letos fakt dobrou formu!

Sedli jsme na kola a vyrazili ze Zell am See do Kaprunu.

Tam jsem měla pocit, jako kdybychom nebyli ani v Rakousku, ale někde u moře. Jezero bylo plné lodí, kolem jezera promenáda, stánky se zmrzlinou, suvenýry, hory všude okolo.

Jak říká můj děda, „počochtali“ jsme po městě (v překladu: prošli jsme se), zašli jsme si na výbornou kukuřičnou polévku se sýrovým svítkem a opečenou slaninou a na absolutně delikatesní špecle. I v restauraci jsme se mohli kochat špičkami ledovců, které na nás vykukovaly mezi střechami.

Když jsme byli po obědě a chtěli jsme si zajet na místní zříceninu hradu, zjistila jsem, že nemůžu vsát ze židle. Od pasu dolů mě bolelo úplně všechno a bolelo to ukrutně.

Na několikátý pokus jsem se konečně zvedla a následně jsem nemohla udělat krok. Musela jsem vypadat jako někdo, kdo se zrovna učí chodit a soudě podle smíchu Míly a Pepy to musela být zábavná podívaná.

S tou dobrou formou jsem to ráno trochu zakřikla a od té doby mě bolel každý krok.

Večer jsem lezla do stanu pozpátku, protože po předu to fakt nešlo. O tom, jak dlouho mi cesta z předsíňky do spacáku trvala, se raději nebudu rozepisovat, ale buďte si jistí, že dlouho. Když jsem se konečně uvelebila a přestal mě bolet každý centimetr spodní poloviny mého těla, polil mě studený pot.

Jak ráno vylezu ven???

No…taky mi to trvalo déle než obvykle.

Třetí den a pořád čochtáme po kopcích

Dneska se popovezeme kousek autem a polezeme přes další „kopec“ k přehradě uprostřed hor. Byl to další nářez pro moje ultra bolavé nohy a zadek (ten mě bolel asi nejvíc), ale člověk se za chvíli rozhýbal a pak už to bylo ok, jen jste nesměli zapomenout na to, že si za žádnou cenu nesmíte nikde sednout. 2 minuty posezení a mohli jste s rozhýbáváním začít zase na novo.

Cesta byla nádherná.

Šli jsme přes louky a alpské pastviny (hledala jsem fialové krávy, ale nic), brodili jsme řeku a ocitali se v údolích, kde si člověk připadá hrozně titěrně.

U přehrady, která vypadala božsky, jsme si dali sváču, udělali pár společných fotek, počochtali jsme a šli jsme zase dolů.

Kráva...

A jak si tak jdeme tou pěknou luční cestou, slyšíme bučení v nedalekém křoví. Keř se zachvěl a vycupitalo z něj telátko. Moje srdce zjihlo a chtěla jsem se s ním jít mazlit, když v tom se odněkud ozvalo mocné „Bůůů“ a vylezla mamka. Z hlavy jí trčely velké ostře vypadající rohy a docela naštvaně si to razila k nám.

Pepa: „Mám vytáhnout nůž?“. Já: „Na co?“. Pepa: „No kdyby nás chtěla napadnout…“. V ten moment jsem si vzpomněla na jednu ovci, kterou jsme potkali na Islandu. 

Pepa a ovce

Ležela divně zkroucená na zemi. Byla pořád živá, koulela očima a mečela. Náš Pepa se rozhodl, že jí musíme zachránit a začal jí obracet. Ovce na nás chvíli hleděla a pak se zase přetočila do své původní pózy. Asi měla polámané nohy. 

Jenže co s ní? Nikde nikdo, jen pusté pláně a hromada dalších ovcí. Museli jsme jí tam nechat. 

Pepa odcházel s totálně mučednickým výrazem, že necháváme bezbranné zvíře na pospas osudu a cestou hledal na každém kůlu telefonní číslo, na které by se dalo zavolat a oznámit, že jistá ovce je v nesnázích.

Ale nikde nic a ten kluk vypadal vážně nešťastně.

A teď by se tady chtěl prát s krávou nožem?? Z té představy jsem dostala záchvat smíchu. 

Rychle mě to ale přešlo, poněvadž kráva se dala do poklusu směrem k nám a tak jsme chtě nechtě museli opustit pěšinu, po které jsme přišli a utéct po strmé stráni. Utíkali jsme po čtyřech a měli jsme z toho děsnou srandu. Řekla bych, že ta kráva se nám taky smála. 

Kvůli téhle historce je Pepa terčem smíchu dodnes.

Den čtvrtý

Balíme stany a opouštíme Zell am See. Další v pořadí je jezero Achensee.

Cesta do Achensee byla hodně zajímavá. Začala bouřka jako blázen a abychom, nemuseli jet po dálnici, jeli jsme nějakou cestou, na kterou se dvě auta vedle sebe nevešla, bylo to vysoko v horách, klouzalo to a svodidlo nikde žádné. Když jste vyhlédli z okénka, zamotala se Vám z té výšky hlava.

Já jakožto neřidič a věčný kochálek jsem vzdychala, jak je to tam krásné, zatímco Mílovi bylo zjevně do breku.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám poprosit, aby mi na chvíli zastavil, že bych si vyfotila to božské panorama, ale když jsem viděla tu smrt v očích při rychlosti 20 km/h, tak jsem si to rozmyslela. 

Když jsme měli tuhle část cesty za sebou a najeli jsme na normální silnici někde mezi lesy, zastavili jsme a Míla s Pepou (řidiči) si potřebovali zakouřit. Když jsem stáhla okénko, abych slyšela, na čem se domlouvají, slyšela jsem jen „Ty vole, zpátky jedem jinudy, na tohle už nemám nervy…“.

Lanke

U jezera Achensee jsme se ubytovali v Seecamping Wimmer.

Byl to malý útulný kemp, který měl do luxusního zázemí, jaké jsme měli v Zell am See, sice hodně daleko, ale bylo tam čisto a klid. 

Oproti Zell am See tam byla tak třetina lidí a to myslím celkově v okolí, nejen v kempu, ve kterém mi, mimochodem, zkomolili jméno a udělali ze mě Lanke.

Následující den jsme strávili na kolech kolem jezera.

Velmi zajímavé bylo městečko Pertisau, které bylo zajímavé hlavně proto, že kromě hotelů a penzionů jsme v něm nenašli nic jiného. Vůbec nic. Hledali jsme obchod s potravinami a vážně jsme ho nenašli, takže jsme museli sednout do aut, zapnout navigaci a hurá na nákup!

Večer jsme u piva mastili karty a spřádali plány na další den, a protože jsme trochu blázni, rozhodli jsme se, že si zase vylezeme na nějaký ten „kopeček“ a podíváme se na východ slunce nad hřebeny hor.

Východ slunce

Je 01:56 hodin ráno. Za 4 minuty nám začnou zvonit budíky. Tajně doufám, že je budou všichni ignorovat a budeme dál spát. Fakt se mi nikam nechce.

Budíky začnou vyzvánět a chvíli to vypadá docela nadějně, ale pak slyším zip a pak další a pak se probere i Míla a veškeré naděje na spánek se rozplynuly jako pára nad hrncem. Vzala jsem si svojí kosmeticko-hygienickou výbavu a šla se probrat do koupelny, kde jsem se pekelně soustředila, abych si zubním kartáčkem nevypíchla oko.

Pak jsme si vzali baterky, sváču, pití a kola a vyrazili jsme někam do tmy.

Po pár kilometrech podél jezera jsme přivázali kola ke stromu u silnice, vytáhli baterky a čelovky a vyrazili lesem a pastvinami za východem slunce. 

Cesta byla docela náročná. 

Když k tomu přidáte ještě naprostou tmu, bahno, kořeny a balvany, tak to byl vlastně docela masakr. Museli jsme dělat často pauzy na vydýchání a na pití.

Při jedné takové pauze někde v loukách jsem začala něco vyprávět (vážně už si nevzpomínám, co to bylo) a pohnula jsem se. A jak se tak hýbám, slyším jen ten výkřik všech, kdo se na mě zrovna dívali a Míla se mě snažil strhnout ke straně, ale smůla.

Ten zvuk asi nikdy nezapomenu.

Léňa a lejno

Znáte takové ty rádoby vtipné filmy, kde se v okamžiku, kdy nějaká extrémně nešikovná osoba šlápne do něčeho odporného, ozve ten „mlaskací“ zvuk?

Tak přesně tenhle zvuk zazněl pastvinou, když Léňa položila nohu na zem.

Tedy řeknu Vám, že něco takového jsem ještě neviděla. Nikdy. Holce z města prostě nedošlo, a proto taky nedávala pozor, že krávy nemají žádné budky, kam by mohly chodit na záchod a že když se na pastvině napapají, tak se tam i vykakají.

Přísahám, že většího lejna na té louce prostě nebylo.

Když jsem zvedla nohu, ozval se ten nelibý zvuk znovu a já po nasvícení baterkou zjistila, že už nemám modro-růžovou botu, ale mám na noze baldachýn něčeho vážně nechutného. Jediné plus (bezesporu největší) bylo, že to nesmrdělo (naštěstí). Ještěže jsou krávy býložravci. Nohu jsem si div nevykloubila, jak sem se snažila botu očistit v mokré trávě.

Tuhle historku mám pro změnu věčně na talíři zase já.

S lejnem na botě jsme pokračovali dál v cestě, která díky všudypřítomným „koblížkům“ připomínala minové pole. O pár minut později jsme slyšeli onen zvuk znovu, ale tentokrát už to nebyla moje noha.

Už jsme tam??

Zhruba v polovině cesty nám začalo kriticky docházet pití a také jsme na sebe začínali vidět, což bylo špatné znamení, poněvadž jsme nestíhali. O pár stovek metrů výš jsme narazili na studánku, a protože naše lahve s vodou byly téměř prázdné, doplnili jsme zásoby. Terén byl pořád strmější a s každým zastavením bylo čím dál bolestivější se dát zase do pohybu.

Slunce bylo sice ještě za horami, ale už jsme konečně viděli všechnu tu krásu kolem sebe.

Asi dvacet metrů pod vrcholem mi došel dech. Najednou jsem měla pocit, že mi někdo vší silou mačká hrudník a já nemůžu dýchat. Na chvíli jsem se opřela o stěnu, a když to sevření povolilo, vyrazila jsem zase na cestu.

Stihli jsme to!

Vyšplhali jsme nahoru ještě chvíli před východem. Kluci stačili nainstalovat stativ, udělat ranní kávu, nasnídali jsme se, já jsem fotila každou kytku a asi tak na tisíckrát to nádherné panorama. Z jedné strany jsme měli jako na dlani jezero, z druhé strany ostré horské hřebeny, které neměly nikde konce.

Východy slunce mám raději než jeho západy. 

Obojí je nádherná podívaná, ale východ je pro mě zkrátka něčím výjimečný (nejspíš tím, že obvykle spím, když k němu dochází).

Cesta dolů byla božská. 

Konečně jsme viděli všechno to, co nám ve tmě zůstalo skryto a protože já jsem notorický kochač, tak jsem nás po cestě trochu zdržovala.

Fotila jsem každou kytku, louku, protože něco tak barevnýho jsem mimo svoji skříň neviděla.

Dost mě překvapilo, že kola zůstala tam, kde jsme je nechali. Být to v Čechách tak nevím no…

Poslední den

Do kempu jsme se vrátili krátce po osmé hodině ranní. Spát jsme nešli, bylo krásně a nechtěli jsme si nechat utéct den. 

Udělali jsme si krátkou procházku kolem jezera, pak jsme se šli zdokonalovat v našem kuchařském umění za bojových podmínek a po obědě jsme se vydali hledat vodopád v nedalekém lese.

A protože předpověď počasí byla nemilosrdná a hlásila od odpoledne na další 3 dny déšť, zvedli jsme ráno kotvy a se stany, jak se patří promáchanými, jsme vyrazili domů.

Nechtělo se mi. Bylo to jako utíkat z Ráje.

Dešti jsme ujeli zase až v Třeboni, kam jsme dojeli opět k večeru a další den jsme už byli doma.

Tak a to by bylo asi vše.

Do Rakouska znovu?

Rakousko se stalo další zemí, do které se chci podívat znovu, protože ten týden je zkrátka málo. A jestli se ptáte, jestli bych to všechno absolvovala znovu (i s tím lejnem na botě a bolavým zadkem), tak říkám, že JASNĚ! 

Do Rakouska vždycky.

A pokud Vy třeba ještě nevíte, kam se letos vydat a jste dobrodružnější povaha, která věci dopředu příliš neplánuje a jedná a rozhoduje se spíše spontánně, tak tady máte inspiraci a vřelé doporučení, kam se vydat.

Věřte mi, nebudete litovat 🙂 .

admin

„Jsem specialista v péči o pleť a líčení. Učím ženy, jak se o sebe starat s láskou, aby se mohly cítit krásnější, sebevědomější a spokojenější.“

Můj příběh si přečtěte zde >>

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *