Cestování

Fiflena na tripu

Dnes je to rok a pár dní ode dne, kdy jsme se vrátili z dovolené na Islandu. Význam slova „dovolená“ jsem sice nikdy úplně nepochopila, ale před rokem jsem si zkrátka dovolila poprvé vykročit za hranice svých komfortních zón, poněvadž se říká, že teprve tehdy zažijete ty nejúžasnější věci.

Velice dlouho jsem si neuměla představit, co to vlastně v reálu znamená, ale cítila jsem v kostech, že tohle bude paráda.

Abych Vás uvedla úplně do obrazu, bytostně nesnáším zimu. Mám sice ráda sníh a jinovatku, ale nenávidím ten vlezlý pocit, kdy cítíte, jak se Vám zimou chvějí i vnitřní orgány.

Jak se tedy stalo, že teplomil snící 12 měsíců v roce o slunečních paprscích a brutálním vedru, se vydal s krosnou a stanem až na hranice severního polárního kruhu? A ještě v době, kdy už v těchto místech začíná zima?

Vlastně ani nevím, ale je pravda, že více než pláže plné palem a horkého bílého písku mě vždycky lákaly hory a divokost zemí na severu.

A tak jsem se jednoho dne sbalila a s partou kamarádů a mým báječným mužem jsem vyrazila na cestu. Shodli jsme se na tom, že když už se potáhneme až na polární kruh, tak s tím, že chceme vidět polární zář, která je vidět zhruba od září do března. Tedy pokud máte štěstí na počasí a máte jasnou oblohu.

Panika na obzoru

Fiflena teplomilná ovšem dostávala s blížícím se odjezdem čím dál větší strach, že zmrzne.

Strach se postupně měnil v paniku, a tak začala shromažďovat co nejteplejší oblečení. Výsledná váha krosny byla s podivem jen necelých 15 kg.

Co všechno jsem si s sebou vezla?

Je to malinko delší seznam 🙂 .

  • 5x nátělník
  • 4x termotriko na den
  • 1x speciální termotriko, které hřeje, i když se nehýbete (na spaní)
  • spodní prádlo
  • 3x  vlněné ponožky
  • 12x normální ponožky
  • 6x termoponožky
  • 3x termopunčochy
  • 1x huňaté tepláky na spaní
  • 1x huňatá mikina na spaní
  • 12x obyčejné tričko (když bude nouze, začnu vrstvit)
  • 1x zateplené kalhoty
  • 1x zimní bunda
  • 1x nepromokavé kalhoty
  • 1x nepromokavá bunda
  • 5x fakt hódně teplá mikina
  • 3x zimní čepice + 1x zimní čepice na spaní
  • 1x šála
  • 1x rukavice
  • 1x nepromokavé návleky na boty
  • 2x outdoorové boty
  • 2x pláštěnka

To bylo oblečení. Jsem si jistá, že jsem na něco zapomněla… Přidejte k tomu ještě:

  • 1x zimní spacák
  • 1x karimatka
  • 1x nafukovací polštářek (byl úplně k prdu)
  • 1x fén na vlasy (ano, vážně)
  • 1x taštička s kosmetikou
  • 2x termoska
  • lékárnička

Pokud Vás zajímá, co všechno obsahovala moje kosmetická taštička, pravděpodobně Vás zklamu, poněvadž tam byl jen šampon, suchý šampon, sprchový gel, mycí houba (ano, vážně), zubní kartáček s pastou, odličovací ubrousky s arganovým olejem, deodorant, krém, make-up, pudr, balzám na rty a voděodolná řasenka 🙂 .

Ó pardón! Ještě dětské vlhčené ubrousky, poněvadž jsme jeli po sezoně, takže se dalo předpokládat, že většina kempů bude mimo provoz, tudíž dostat se každý večer k teplé tekoucí vodě mohl být (a také byl) trochu problém. Další velký výstup z komfortní zóny…

Vlhčené ubrousky se nám také velmi osvědčily při umývání nádobí.

Rozumějte…většinou jsme vařili na místech, kde nás obklopovaly pusté pláně o rozloze min. 100 km na všechny strany. Když jsme měli štěstí, narazili jsme na ledový potůček, ve kterém jsme se pokoušeli nádobí umýt.

Jednoho větrného dne se nám však podařilo připálit fazole a připálili jsme je opravdu ve velkém stylu.

S připáleninou nehnul ani nůž, a tak jsem si řekla, že to vlhčeným ubrouskem vezmu z toho nejhoršího a zbytek pořešíme někde v kempu. Ubrousek vyčistil připálený hrnec tak, že vypadal, jako bychom ho právě koupili.

Těžký kalibr na dětské zadečky.

Pokud si ťukáte na čelo u fénu, tak bych Vám přála jít spát s mokrou hřívou do stanu, když venku není ani 10°C 🙂 . Ale je to slušný seznam, ne? Však jsem měla co dělat, abych ten bágl dovezla trolejbusem z bytu na nádraží.

Jsme na Islandu, hurá!

Jakmile se vlak rozjel, začal se mi nedočkavostí chvět žaludek a najednou jsme odlétali z Drážďan směr Keflavík. Přiletěli jsem kolem jedné hodiny ráno a na pátou jsme měli zařízený odvoz.

Odvoz zaspal.

O hodinu. Celou tu hodinu jsme čekali u dveří haly s batohy na zádech a já jsem doufala, že na nás nezapomněli úplně, poněvadž s tím báglem dojdu maximálně před brány letiště a tam nejspíš bídně zhynu zimou a vyčerpáním.

Naštěstí jsme se dočkali a za tu hodinu a kousek už jsme házeli bagáž do kufru auta s pohonem 4×4, zatímco jsme poslouchali doporučení dávat si bacha při vystupování z auta. Je tam totiž běžnou záležitostí, že silnější vítr vyrve z auta dveře…

A jak tak kluci rovnali věci v kufru, já jsem vyhlížela polární zář. „To je mrak to nad námi?“ „Asi jo, je zataženo.“ „Není! Není zataženo!“

Byla tam. Byla malinká jako obláček. Udělala pár kotrmelců a zmizela. Snad budeme mít ještě aspoň jednou štěstí.

První malý výlet byl podél pobřeží při východu slunce. Vzduch voněl oceánem a vítr se mnou cloumal.

V ten den jsme ujeli asi největší kus cesty a viděli nejvíc věcí. Zakempili jsme až k večeru kousek od gejzírů tryskajících do několika metrové výšky.

Kemp byl mimo provoz, ale stanovat se dalo. Sprchy byly zamčené, toalety naštěstí ne. K mému překvapení to tam hezky vonělo, bylo tam čisto a hlavně teplo!

Byla jsem rozhodnutá, že když bude v noci krize, vyspím se pod umyvadlem…

Krize se začala dostavovat velice rychle. Už při stavění stanu jsem měla problémy ovládat svoje zmrzlé prsty a tudíž i postavit stan. Kuchyňka v kempu byla sice pod přístřeškem, ale venku. Vařili jsme si polévky, abychom se zahřáli, ale ruce se mi třásly tak, že jsem se sotva trefila lžící do pusy.

Panika v mojí hlavě začala narůstat. Bože! V životě mi nebyla taková zima!

A pak najednou někdo zhasl a nad horou, u které jsme kempovali, se začala mihotat zelená světélka. Světélka se změnila v několik širokých zelených pruhů vlnících se po celé obloze. Najednou začala zelená barva přecházet přes růžovou do fialova. Vypadaly, jako když se perou o místo na obloze.

Byla to absolutně dech beroucí podívaná, při které jsem zapomněla i na to, jaká je mi zima. Trvalo to několik minut a byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla.

Pokusila jsem se tu nádheru vyfotit, ale výsledkem byl prázdný display, proto jsem si použitou fotografii polární záře vypůjčila od fotobanky 🙂 .

Po tom, co nás zase obklopila tma, jsme zalezli do stanů.

První noc

V tu chvíli už jsem byla smířená s tím, že se domů vrátím se zápalem plic a omrzlými ledvinami. Ovšem nehodlala jsem zimě podlehnout bez boje. A tak jsem si do stanu vzala celou svoji krosnu a kromě „pyžama“ jsem na sebe navlékla cca polovinu věcí, které jsem s sebou měla.

V noci mě vzbudilo chladno v zádech, tak jsem přidala ještě jednu mikinu a potom už jsem spala jako princezna až do rána.

Se svítáním jsme byli zase na cestě. Vždycky jsme ujeli kus cesty autem a pak někde vyrazili na výšlap. Za celou dobu jsme viděli stovky vodopádů, lávových polí, sopek, milionkrát duhu,…

Jeden večer držíte v rukách kus opravdového ledovce a druhý den ráno si v plavkách hovíte v horkém sopečném jezírku.

Zbožňovala jsem výlety do těžko dostupných míst, do kterých jsme většinou lezli po čtyřech. Vždycky na nás čekala odměna v podobě nádherné přírodní scenérie. Kamarád tam nadšeně hledal kešky, což nás zavedlo na nejedno úžasné místo. Jako bonus byl božský klid a nikde nikdo.

Naproti tomu, když u nějakého hezkého místa bylo velké parkoviště a cestička rovná a krátká, bylo to hotové neštěstí.

Většinou tam zastavil autobus, ze kterého vyskákala hromada turistů převážně z Asie a bylo vymedíno. Chtěli jste si něco vyfotit? Ideálně bez lidí? Smůla. Přijde cizí ženská a stoupne si Vám přímo před foťák. Do toho všichni pózují…

S pravou rukou pod bradou a hlavou otočenu doleva, pak doprava, pak s levou rukou pod bradou, s nohou přes nohu, pak vyměnit nohy… Moje trpělivost dostávala v těchto chvílích pořádně na zadek. Moje vnitřní Já neustále křičelo, až skoro ochraptělo a moje Já, které každý slyšel, bylo sprosté a vulgární.

Naštěstí jsme tyto turistické atrakce vyhledávali jen málo a většinou jsme si tak užívali celkem komické situace, do kterých jsme se dostávali.

Třeba když se na pobřeží oceánu procházíte mezi kusy ledovce a Váš kamarád si vybere jeden pro společnou fotku a naneštěstí je to přesně ten kus, který je ze všech stran omílaný vlnami. Na dotaz „Jak to chceš udělat?“ dostanete instrukce „Naběhnem tam s vlnou a zdrháme s další.“

Celou akci je samozřejmě nutné odzkoušet nanečisto, že?

Zkouška probíhá tak, že dobrák, který to vymyslel instaluje do písku foťák, zatímco zbytek expedice trénuje naběhnutí s vlnou. Povedlo se, máme z toho radost a něčemu se smějeme. Najednou se za námi začne valit hrozný řev a s ním vlny. Zapomněli jsme zdrhat s tou další…

Než se nám povedlo skupinové foto, zdrhali jsme asi 4x.

Fiflena nevyvázla bez mokrých bot, ale dost ji uklidňoval fakt, že má v batohu ten fén. Jaké bylo její překvapení, když ho v kempu píchla do zásuvky a on si ani neškytl…

Čvachtání v botách jsme si užili asi všichni. Například když hledáte kešku a musíte se k ní dostat přes zatopenou louku, tak je to taky fajn 🙂 . Dva páry bot se ukázaly jako nedostatek.

Druhý den v autě

„Cítíte to taky? Nepálí se něco?“ „No…je tady něco cítit.“ Zastavíme, prohledáme auto a nic. Rozjedeme se. „Zas je to cítit.“ „Já už asi vím, co to je…asi se mi začaly sušit ponožky.“

Za ty necelé dva týdny jsme stihli projet jižní polovinu ostrova. Během té doby jsem si Island rozdělila na tři části.

Dračí země

Říše elfů

 

Trolí pláně

Poslední noc našeho dobrodružství jsme strávili ve městě Hverin. Vlastně nevím, jestli je okolo nějaké město – dorazili jsme tam už po tmě a po dlouhé cestě opuštěnými pláněmi. Ale byl tam motorest a u něj kemp.

Pán nám nabídl ubytování v něčem, čemu říkal Hobbithouse.

Hobbithouse

Hobbithouse byl obří pařník, ve kterém se kdysi někdo snažil něco vypěstovat. Skvělé bylo, že tam bylo sucho a hlavně teplo! Pařníky měly totiž zabudované topení, na kterém nebylo možné udržet ruku, jak bylo rozpálené. Vyhřívala ho totiž nedaleká sopka.

Po večeři jsme se vydali na jedno islandské pivo. Stálo 200 Kč, což nám zřejmě výrazně pomohlo v tom, že jsme zůstali opravdu jen u jednoho.

Ráno jsme zjistili, že sprchy jsou zdarma a že v nich teče vařící voda. Óóó!

Za horkou vodu jsme vděčili také sopce, ovšem vyčistit si takovou vodou zuby chtělo notnou dávku odvahy. Sopka o sobě dávala vědět i v chuti a zápachu vody. A příchuť zkaženého vejce není to, po čem byste po ránu zrovna dvakrát toužili.

Poslední den jsme strávili v Reykjavíku.

Město bylo úplně jiné, než zbytek ostrova. Jako by k sobě ani nepatřili. Dali jsme si nějaké místní pochoutky,

fiflena si v galerii Harpa koupila náramek z lososí kůže a za pár hodin už jsme zase seděli v letadle.

Doma na nás čekala větší zima než na Islandu.

Když pominu první dva dny, kdy byla fakt zima a pršelo tak, že jsme stany stavěli skoro v rybníku, měli jsme celkem kliku.

Jak by fiflena shrnula celý výlet?

Island dostál své pověsti o zemi ohně a ledu.

Ukázalo se, že vtípky typu „Nelíbí se Vám počasí na Islandu? Počkejte pět minut!“ nejsou vtípky, ale realita. Mimo sněhu jsme zakusili všechny druhy počasí a vše se stíhalo asi tak stokrát během dne.

Pojem asijský turista zde dostal úplně nový rozměr.

Z oblečení, které jsem si s sebou vezla, jsem nepoužila jedno tričko s krátkým rukávem a jednu lehčí mikinu.

Moje zavazadlo vážilo při zpáteční cestě 17,5 kg…

Polární zář jsme viděli pětkrát 🙂 .

Ty nejkrásnější věci zažijete ve chvílích, kdy vykročíte za hranice svých komfortních zón…

Lenka

 

 

 

 

admin

„Jsem specialista v péči o pleť a líčení. Učím ženy, jak se o sebe starat s láskou, aby se mohly cítit krásnější, sebevědomější a spokojenější.“

Můj příběh si přečtěte zde >>

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *